Jdi na obsah Jdi na menu
 


Radovan Biegl: Brankář by neměl být v černé

12. 8. 2009

Obrazek

Během své sportovní kariéry prošel Radek extraligu, reprezentaci, slovenskou ligu a první ligu. Hokejem žije a rád o něm povídá. S manželkou a dvěma dcerami (17 a 14) žije u Pardubic, i když přesněji řečeno – za rodinou již desátou sezónu dojíždí. Chová čtyři psy a tři kočky. Počet domácích miláčků prý ještě není konečný. Kromě toho je Radek vášnivý houbař, takže ho můžete potkat v lese s košíkem. Dříve také rybařil, ale z nedostatku času přestal, snad se k vodě někdy vrátí, pokud je doma a má čas, relaxuje u manuální práce.

548 odchytaných zápasů v české nejvyšší soutěži, to už je hodně slušná bilance, co říkáte? Pardubice, Třinec, Havířov, Vsetín, znovu Třinec a naposledy Zlín. To všechno jsou extraligové štace Radovana Biegla.

“Ve Zlíně mi poděkovali za dobře odvedenou práci a dali přednost mladším. Rád jsem se domluvil s vedením Vrchlabí,“ vypráví na úvod, jak se zrodil jeho přesun.

Už dříve jste si v rámci angažmá v Třinci vyzkoušel i první ligu za Prostějov. Nyní však budete nastálo členem prvoligového týmu. Jaké to pro vás bude?

“Já myslím, že to bude sezona jako každá jiná.“

I přesto, zkuste porovnat extraligu s první ligou.

“Samozřejmě mezi soutěžemi rozdíl je, ale pro brankáře to až tak velká změna není. Možná že má ještě více práce než v extralize. Ale chytání je pořád o tom samém. Ten černý puk se musí chytit ať už v extralize, nebo první lize.“

Už jste si zvykl na zázemí vrchlabského klubu?

“Všechno je na velmi dobré úrovni. I první tréninky ukázaly, že hráčský potenciál tu je a záleží už jen na nás, jak se s tím během sezony popasujeme.“

Po dvou prvoligových sezonách už je Vrchlabí stabilním článkem první ligy. Jaké si dáváte cíle v příští sezoně?

“Určitě chceme odehrát stejně úspěšně základní část jako loni a potom vylepšit bilanci v play-off, takže postoupit přes první kolo.“

Tým na vás bude určitě hodně spoléhat. Jste připravený na možný tlak?

“Na tlak jsem zvyklý. Ale nikde není psáno, že budu chytat a záleží jak na mých výkonech, tak na výkonech ostatních brankářů. Ten nejlepší bude chytat a my ostatní tu budeme od toho, abychom ho podpořili.“

V úterý odstartoval Tisport Cup, který je pro diváky v letních měsících zpestřením. Prozraďte, jaké je to pro hráče?

“Je to pro nás vítaná zápasová zátěž. Zahrajeme si více s extraligovými soupeři. Souboje s Kladnem, Slavií i Pardubicemi jsou určitě tvrdými prověrkami, jak jsme připravení na sezonu. Jde také o vyladění formy a ideální poskládání formací, ale to už spíš věc trenérů.“

Jak vzpomínáš na působení v reprezentaci?
Jisté zkušenosti mám, už je to ale drahná řádka let. Samozřejmě je to čest a jsem rád, že jsem tu možnost měl. Pak se to nějak zaseklo a příležitost dostali jiní. Byl jsem na mistrovství světa (Itálie 1994) a na několika turnajích, určitě to bylo přínosné, že člověk mohl trénovat a hrát s těmi nejlepšími hráči. Navíc jsem poznal osobně pana Hlinku, což byl člověk na výši. Hokeji rozuměl, byl lidský, férový, je věčná škoda, že už odešel.

Hodně vzpomínáš na vsetínské angažmá, ačkoliv skončilo vyloučením klubu z extraligy?
Vsetínské angažmá, přes všechny problémy, které tam byly, bylo pohodové a profesionální angažmá. Lidi tam fungovali jako velká hokejová rodina. A to nejen na stadionu. Vsetín hokejem žil, v kabině byla skvělá parta. Když se šlo na led, tak jsme ze sebe vydali maximum. I když jsme prohráli, tak nám lidi zatleskali. Dokázali jsme porazit skoro každého, i když třeba mančaft byl poskládaný z hráčů, kteří už by jinde neměli místo, nebo to byli mladí kluci. A specifikum je samozřejmě valašská slivovice. Poznal jsem dva valašské kluby, ale Vsetín byl prostě Vsetín.

Měl jsi i jiné sportovní zájmy než hokej?
Hokeji jsem se věnoval od malička na plno, nebyla mi cizí ani házená nebo tenis. Mládí jsem prosportoval. Věděl jsem ale, že se chci věnovat hokeji. Byl jsem mladý, věřil jsem si, že u hokeje zůstanu. Ale byla jiná doba, takže kdo se po maturitě nedostal na vysokou školu, tak musel na vojnu. Já jsem se na školu dostal (pedagogická fakulta v Hradci Králové), ale sportovci tenkrát neměli nějaká privilegia, takže po prvním ročníku jsem studia nechal a šel vojnu. Odsloužil jsem nějakých 23 měsíců, zastihl mě tam listopad 89, byla to sice hokejová vojna, ale pořád vojna.

Hokejová vojna, co to znamená?
Začínal jsem v Trenčíně, po půl roce jsem šel do Topolčan a druhým rokem jsem pendloval mezi Táborem a Jihlavou, protože Tábor byl „béčko“ Jihlavy. V probíhající sezóně žádné služby nebyly, mohli jsme se soustředit na hokej, po snídani se šlo na stadion, trénovalo se nebo hrálo. Neposílali nás do služby nebo škrábat brambory. Ale když už se nehrálo, tak jsme se zařadili mezi ostatní. Nevím, jestli to můžu vůbec říct, ale už asi ano…. Já jsem strážil zástavu. Když jsem byl poprvé ve stráži, tak přišel nějaký major, abych udělal sborku a rozborku samopalu. Tak to jsem se jenom usmál, že to neumím, protože ho držím poprvé v ruce. Ale víceméně jsme se věnovali hokeji a tréninku. Nemyslím, že to byly ztracené roky, určitě to k něčemu bylo dobré. Některým mladým vojna chybí, kázeň, dril, pořádek. Hokej se za dobu mého působení změnil, je to dáno i dobou. Teď žijeme jinak, rychleji, jsou potřeba ostré lokty. Když jsem začínal, tak byl kolem hokeje větší klid. Nezabýval jsem se spoustou věcí, ať je to baráž, sestup. Mohl jsem se soustředit jenom na hokej. Zvlášť u brankáře je to důležité. U nás to není ani tak o fyzické přípravě jako spíše o psychice. Ten pohled zpoza mřížky je úplně jiný než z pohledu hráče. Pro brankáře jsou důležité úplně jiné věci, musí být mentálně silný, aby zápas ustál. Proto když vidím, co ty mladé kluky učí v bráně, tak mám husí kůži. Nechci podceňovat trenéry a jejich práci, to vůbec. Ale brankáře by měl trénovat zase brankář, ten nejlépe ví, co je potřeba. Já jsem dostal školu u pana Holečka a toho si hodně vážím.

Máš vypěstované rituály?
Ani to nejsou rituály, spíše zvyky. Nejdřív se oblékám od leva, levá brusle, levý beton, nově si obalím hokejku, kafíčko. Nechodím po obědě před zápasem spát. Nepotrpím si ani na nějaké novinky, jako byly třeba malůvky na helmě. Nepopírám, že výstroj je důležitá, ale spíše jde o barvy. Třeba černá barva, která opticky zeštíhluje….. Naopak bílá se do brány hodí.

Ve Vrchlabí máš podepsanou smlouvu na roční hostování…
Ano, nepřišel jsem na pozici jedničky, ani to není můj cíl. Chci hrát dobrý hokej a spíš těm klukům (brankářům pozn. autora) být oporou, poradit, podržet je. Jak už jsem říkal, brána není ani tak o fyzičce, jako o psychice.

Děkujeme za rozhovor.

 

Zdroj: www.hcvrchlabi.cz

Foto: www.hcvrchlabi.cz